Green Day překonali mé očekávání

Na cestu do hlavního rakouského města jsem se vydal o půl sedmé ráno. Mým cílem bylo dostat se do první řady, a desetihodinová rezerva měla být dostatečnou pojistkou. Do Vídně jsem dojel kolem deváté hodiny. Viener Stadthalle, největší rakouská hala, měla být podle googlu vzdálená asi 5 km od nádraží. Jelikož nerad sázím na metro či tramvaje, rozhodl jsem se jít pěšky. Moje slabě vytištěná mapa ale selhala a já se začal motat v centru. Několikrát jsem se ptal na cestu, ale třináctislabikové názvy rakouských ulic si prostě zapamatovat nejde. Naštěstí jsem na rohu ulice narazil na chlápka, kterej mě ochotně provedl téměř celou cestou až k hale!...Děkováním jsem nešetřil, potože takováhle štědrost se jen tak nevidí.

K hale jsem dorazil kolem půl jedenácté a ke svému překvapení tam zatím posedávalo jen pár fanoušků. Budova je to obrovská - má snad 20 vchodů. Už v tu dobu se před arénou vykládala aparatura z kamionů, no bylo vidět, že se dneska večer chystá něco velkolepého. Zanedlouho jsem se smskově shledal s Peťou (fanoušek s přezdívkou Belar) a začalo úmorné, úmorné a ještě úmornější čekání v nelidské sibiřiské a přitom vídeňské zimě. S oblečením jsem to fakt podcenil a tvrdě jsem za to zaplatil. Po celou dobu jsem se zahřával běháním do schodů, po parku atd...Později jsme narazili na další Čechy, takže bylo čekání příjemnější. Překvapivě jsme zjistili, že i kolem třetí hodiny odpolední je před halou téměř stejný počet lidí, jako v době příjezdu. Z toho vyplívá, že jsme v klidu mohli dorazit později. Nicméně lidí začalo s utíkajícím časem přibývat, všichni se strategicky přemísťovali ke vchodům, aby potom zjistili, že zbytečně. Organizátoři totiž vymezili prostor jen několika vchodů, které zpřístupnily přes bariéry, jejichž vchod byl celkem úzký, a tak začal zmatek a nový boj o místa v řadě.

V šest hodin se začaly davy lidí konečně hrnout skrz venkovní kontroly dovnitř. Foťáky a kamery byly zakázány a tak jsem byl nucen si svůj kompakt strčit do trenek. Byl jsem na začátku řady, tudíž jsem do haly proklouznul mezi prvníma, a sprintem přes plochu si vydobil místo v první řadě, nalevo, kousek od pódijního výstupku.

Začalo další, asi hodinové čekání na předkapelu, přičemž se hala rychle naplňovala. Předskokani jménem Prima Donna mě dokázali naladit na tu správnou rockovou vlnu a jejich vystoupení jsem si celkem užíval. To se nedá říct o neústálém mačkání se na zábradlí...Chvílemi se mi skoro lámaly žebra, trhaly vnitřnosti a moje nejčastější slova byly "cannot breath"...Vlny byly strašně silný a samozřejmě to schytávala první řada. Připadal jsem si jak ve svěráku. Taky sem bojoval s kalhotama, který mi během show předkapely spadly až ke kontíkům a já neměl prostor si je nandat. Jediný štěstí bylo, že za mnou i vedle mě stály dvě velice pěkné rakouské fanynky, a tak neustálé "šukání" ze zadu i z boku mi nebylo až tak na obtíž...Taky jsem uvítal fakt, že na levé straně pod tribunou stáli snad jen čtyři securiťáci, a tak zbytečně nebránili ve výhledu...

Prima Donna dokončili svůj rozehřívací set a všichni se těšili na jediné... Ještě před tím se však na pódium dotrmácel všem známý růžový králíček životní velikosti, který v opileckých a jiných pózách roztancovával publikum, přičemž stihnul vypít , jak je zvykem, dvě piva.

Odbyla osmá hodina, světla zhasla a halou začalo znít intro poslední desky, neboli "Song of the century"...Tím se do poslední kapky naplnil můj pohár očekávání a neskutečného těšení se na hlavní hrdiny...

Za pár vteřin na pódim při megalománsky nasvíceném pozadí s mrakodrapy vtrhl Mike Dirnt, následován Tree Coolem a Billiem Armstrongem...Reflektory se začaly probouzet k životu a arénou se hlasitě rozezněly tóny bicích, basy, kytar a předeším úžasného zpěvu Billieho. Moje nadšení a eufórie dosáhla bodu varu a s úsměvem na rtech jsem hleděl na mé idoly, vzdálené pár metrů ode mě, jak hrajou první píseň večera - 21 century breakdown...na pódium s nima ihned vtrhla úžasná energie a atmosféra, která nepolevila po zbytek celého koncertu. Následovala Do you know your enemy, a to už zpíval snad každý, včetně mě...East jesus nowhere - další song z nového alba na sebe nenechal dlouho čekat, zrovna tak jako Static age... Od této chvíle začla tradice Treeho, a to vyhazování paliček po každé písni někam daleko za sebe. Sice bych uvítal, kdyby jimi poctil spíše publikum, ale i tak to byla srandovní podívaná.

Začala série několika písní z American Idiota, teď už si však nevzpomínám v jakém pořadí. Každopádně nechyběla srdcovka Give me novacaine ani veleúspěšný hit Boulevard of broken dreams...

Musím se zmínit o tom, že celá kapela, snad kromě doprovodného kytaristy, hned od začátku budila dojem, jakoby tohle vystoupení bylo jejich první...Tak jak se to o Green Day traduje, dávali do projevu všechno...Billie celý v černém ( kromě blond vlasů) a s gatěma typicky někde pod zadkem lítal z jedné strany pódia na druhou a i Mike měl vitality na rozdávání...skákali na bedny a neustálými úsměvy a gesty rozveselovali nejednu tvář. Úchvatná světelná show byla samozřejmostí po celou dobu...Ke stropu sahající plamenomety, ohlušující výstřely zbraní, fascinující pozadí za pódiem, to všechno bylo tak svěle načasované, až to bralo dech...

Tree od začátku válel za bicíma, na kterých má přivázané plyšáky a především připevněný zvonek, kterým několikrát upozorňoval na svou výstřednost. Po American Idiot sekci si Billie vyměnil kytaru ( vzal si svoji starou, oškrábanou, lepenou kytaru, na které má fotku sebe jako dítětě) a v tu ránu na pódium vtrhli Green Day z let devadesátých....Starší písničky miluju a Green Day si je umějí užít.Jaded, Brain Stew, Welcome to paradise, Basket Case a mnoho dalších mě donutili skákat snad pět metrů vysoko. Byl jsem ve svém živlu. Na jevišti střeštěně běhali "dvacetiletí" punkáči s pubertálníma grimasama, obrovskou energií a stylem...Od této chvíle se začaly dít ty nejzajímavější věci celého koncertu. Billie mezi písněmi break-danceoval na podlaze, po odzpívání odhazoval stojany s mikrofonem kamsi za sebe, neustále se smál; bylo vidět jak ho těší spolupráce publika. Co chvíli vykřikoval výrazy "Austriaa" nebo " Vienaa" a písničky prokládal melodiemi typu " éé-oo", které samozřejmě nechal zpívat publikum...Zkoušel mít sex s podlahou, nezapoměl ukázat publiku svou holou zadnici a už už si rozepínal poklopec, když tu nachvíli zaváhal a následně se začal "žensky" culit a oznámil " I'm shy, sorry"...Tuhletu zdaleko nakončící "punkovou "část show vyplňoval skvěle i Tree, když znenadání vystartoval od bicích, aby proskočil Mikovi mezi nohama...Jeho rituál v podobě vrhání paliček a neustálých grimas jemu podobných už zmiňovat nemusím... Po části věnované starším písničkám a řádění na pódiu přišlo nečekaně...ještě větší řádění na pódiu, a to když si Billie donesl obrovskou pistoli na vodu a za neustálého tlakování kropil s dětinskou radostí publikum...první řada byla tedy kompletně mokrá...kdo uhádne, co udělal, když mu došla voda...přinesl si druhou pistol a celou věc zopakoval... Když ho omrzela voda, přinesl si "stříleč toaletního papíru", což byla pistol, na které je namotná role, a opět se vyřádil na prvních řadách!...Smál jsem se v jednom kuse... Střílení však nebylo u konce, třetí pistol obsahovala ztlačené trička...Ty dopadly někde daleko na trubiny pro sedící....

Nastal čas si opět vyměnit kytary a od této chvíle obsahoval setlist jak písně starší, tak novější...Nejvíce jsem si užil moje milované When i come around a She...Nechyběly ani Holiday nebo Longview.

Nesmím zapomenout zmínit, že kapela si na pódium zvala několikrát fanoušky...Ať už dítě, které Billie nechal "odstřelit" při East jesus nowhere nebo basistu, kytaristu i bubeníka ( tedy kompletní obměnu). Došlo na pár coverů, například Hey Jude od Beatles nebo Highway to hell od AC/DC...Při King of the day byli Green Day oblečení v kostýmech, které se velice hodily ke kabaretnímu pojetí písní (soxofónista byl přítomen)...Nejvíce se vyžíval Tree, převlečaný za ženu/služku, který si dosytosti vyhrál se svými fiktivními ňadry pod podprsenkou...Celou show doprovázel svými typickými škleby a striptýzovými pózami. Když už jsme u toho striptýzu, ani Billie nezapoměl ukázat své přírodní prsa...Nebo stihl zahrát na harmoniku a kytaru zároveň.

Jeden z nejpůsobivějších momentů byl pro mě přechod z téhle rozjeté a veselé atmosféry do pesemistické a chmurné nálady písně 21 guns. Světla kouzlila, Billie najednou nasadil výraz ztraceného sirotka a publikum reagovalo. V sále nebylo člověka, který by tutu překrásnou baladu neodzpíval. Hala ztmavla, lidé mávali nad hlavami telefony či baterkami.Nejedna sentimentálnější povaha, včetně mě, neměla daleko k slzám...Byl to úžasný moment, obzvlášť, když třetí refrén byl hrán pouze na klavír. Těžko jsem skrýval emoce. Když kapela, a obzvláště její frontman, umí takhle bezelstně zabodnout rýč hluboko do veselé hlíny, a pak ji najednou otočit o 180 stupňů do polohy extra citově působivé, fanoušci si odnesou unikátní zážitek.A když do toho všeho začnou odněkud ze stropu padat rozžhavené kusy neznámé hmoty, je to jako ve snu. Nebylo se čemu divit, že security měla plné ruce práce s omdlívajícími fanoušky...

Při následující písni Minority začaly od pódia vytryskávat tisíce berevných papírků. Poté si kapela nachvíli odskočila do zákuslisí, aby byla skandujícím davem znovu přivolána na stage. "Don't wanna be American idiot..." muselo se rozléhat snad celou Vídní...Hlasivky jsem si s definitivní platností odrovnal při devítiminutovce Jesus of Subarbia...

Poslední tři songy celého koncertu odehrál Billie na akustickou kytaru na výběžku uprostřed pódia. Byly to Last night on earth, Wake me up when september ends a Good ridance"- jedna z mých nejoblíbenějších písní. Celá aréna zpívala, i sedící stáli, no završení tři hodiny trvající show prostě nemohlo být famóznější. Poté Billie několikrát poděkoval za tu úžasnou atmosféru a nadobro zmizel spolu s Tree Coolem, skákajícím srnčíma krokama, v útrobách backstage.

Jediným zádrhlem byl fakt, že organizátoři neradi viděla natáčení videí na mobily/foťáky , a tak jsem natočil jen kousky "Give me novacaine" a "Good ridance"...

Jak to všechno zhrnout?...Tenhle večer mi umožnil prožít nejvýraznější zážitek svého dosavadního života. Bylo to, jakobych byl na hudebním koncertě, v divadle i v cirkuse najednou. Green Day překonali mé očekávání. Tak energický, zábavný, dramatický a působivý koncert můžou trumfnout snad jen oni sami. Vždyť jaká další kapela dokáže tak působivě a nenuceně zkloubit drzou punk-rockovou image s citově bohatou rockovou hudbou?...Byl to prostě úžasný zážitek...